Fronta

Jelikož na trzích barví (ano barví) ovoce a zeleninu, aby vypadala líp, tak se člověk musí vrátit k evropskýmu typu nakupování v obchoďácích.
To jsem si takhle jednou v pátek před párty skočila pro 3 lahve vína a okurku (doma jsem měla gin a tonic a to bez okurky prostě nefunguje)  a za mnou stál malý klučík. Držel v ruce jen jednu tyčinku, tak jsem ho pustila před sebe. Úplně jsem mu rozumněla. Zrovna včera jsem stála ve frontě jen s čokoládou a těšila se, až ji na posezení sním. (Samozřejmě to běžně nedělám, ale začala jsem držet dietu a kamarádi mi nevěří, že ji zvládnu. Takže logicky nechci, aby mě viděli jak se nacpávám něčím ne-dietním. Prostě klasický sociální tlak.)
No tak jsem tedy toho klučíka pustila. Fronta se o kousek posunula a před kloučkem tak už byla poslední osoba se 4 položkami.

Jenže! Jenže k tomu kloučkovi přišla (asi) sestra s 5 dalšími položkami. Jelikož už zase medituji, tak jsem se jen usmála a v duchu jsem si říkala, že vo nic přeciš nejde.
Jenže! Jenže během několika vteřin se přede mnou objevilo dalším 5 vietnamek s vozíkem! Ale medituji, takže mě to nevytrhlo.
Jenže! Každá z těch vietnamek si vytáhla z vozíku svoje věci a že si nákup rozdělí!  Ale medituji, takže mě to nevytrhlo.
Jenže! Žádná z nich neměla ovoce ani zeleninu zváženou! Tak si to šly ještě zvážit.  Ale medituji, takže mě to nevytrhlo.
Jenže! Ta první vietnamka měla problémy s kartou a ty další počítaly tu hotovost děsně pomalu.  Ale medituji, takže mě to nevytrhlo.

Nakonec jsem byla ve frontě o 25 minut dýl, ale medituji, takže mě to nevytrhlo.

Kterak jsem ,,cvrčela” na královnu

Už od dětství jsem měla pitný režim, který by se skvěle hodil do doby, kdy dojde voda. Pitná voda, ne ta mořská. Nikdy jsem s tím ale neměla problém. Moje tělo čerpalo vláhu v dětství z vodovejch zmrzlin a později z piva či vína. A všichni jsme byli spokojeni. Než jsem se přestěhovala do Vietnamu. Tam můj příběh začíná.

Tehdá byl vlahý páteční večer. V ulicích už začínalo být rušno a chodníky zaplavovaly skupinky poskrovně oděných menád lačnících po dotyku (peněženky) nějakého sexpatriota ze západu. Já a má skupina přátel jsme seděli nad orosenými půllitry a hořekovali nad nesnesitelnou lehkostí bytí, když v tom!

Když v tom jsem ucítila potřebu. Jednou, dvakrát, třikrát no ba i čtyřikrát! No a když jsem běžěla na onu místnost po páté za 12 minut, tak mi to všechno došlo. Nestihla jsem se ještě ani vzpamatovat z jet lagu a už mé tělo svíjela bolest ze zánětu onoho bájného, pro mě ještě donedávna neznámého, zánětu močového měchýře. Musela jsem jednat rychle. Vrátila jsem se ke stolu, kopla do sebe zbývající 4/5 piva a zatahala milého za rukáv, že potřebuji do lékárny a domů.

V lékárně jsme se chvilku dohadovali. Já neuměla vietnamsky a holky neuměli anglicky. Po tom, co mi nacpali druhý antibiotika a já jim zase nacpala před obličej telefon s vietnamským (asi špatným) překladem. Nakonec přede mne postavily Domitazol a tak jsem to čapla, dala jim tam 20, 000VND a bežela domů.

Někde jsem četla, že lidé, kterým se chce zrovna na záchod, dělají moudřejší rozhodnutí. Tak to se asi nevztahuje na období zánětů. Ty léky, kterém jsem čapla jen protože to byly první, které jsem neznala a taky jsem už fakt nutně potřebovala na záchod, totiž obarvily mé výměšky do odstínu #royalblue. Co bylo ale lepší. Ty léky totiž zprostředkovaně obarvily celou toaletu! A to nešlo dolů!

Tak jsem cca týden obnovovala stopy po mém počínání, které by odhalil i Dr. Watson. Nyní jsou to ale dva týdny nikde nic. Ono prokletí se zlomilo a zanechalo za sebou jen historku a trochu toho studu.

Co z toho plyne? Lidi, není to sranda. V Asii fakt pijte aspoň ty tři litry denně.

#royalblue

Co tam proboha budu dělat?

Cca za týden letím a na chvilku jsem začala prožívat ,,co tam proboha budu dělat?” krizi. Mám nějaké ty plány jako např. udávit se závitky a plavat ve phočku.

No ale co dál?

Chvilku jsem ležela na koberci a v depresi zírala na bílej strop (RS: věděli jste, že mozková aktivita je při zírání na bílou stěnu vyšší než při sledování televize?) a pak mě to přešlo.

Ne, dělám si srandu. Na googlu jsem našla stránku meetup.com (funguje i v Čechách) a málem se mi díky ní zastavilo srdce. Po celý následující týden se totiž konají pivní srazy! A konají se každý týden! A je jich kotel!

Vietnamci se prostě sdružují v Saigonu do oficiálních skupin, které vyhledávají nejlepší piva a pořádají časté srazy. Větší sranda je ale to, že tento druh srazů má na oné stránce nejvyšší zastoupení. Co si mám teda o Saigonu myslet? Místo s dobrým jídlem a relativně dobrým (nic samozřejmě nepřekoná česká piva) pivem?

Jenže.

S nadšením jsem ihned psala svému milému, že se už nemusí ničeho bát, že jsem se nám už postarala o volnočasovou aktivitu. On mou radost neváhal rychle zchladit.

V týdnu se stavil v jednom baru a při objednávce třetího piva (měli tam 0,3l za 10,- Kč) se ho barman ptal, jestli k tomu nechce oříšky. On sám totiž potřebuje jíst, když takhle moc pije.

takhle moc pije.

takhle moc pije.

Potenciální 0,9l piva znamená, že člověk hodně pije.

Myslím, že tam uděláme dojem.

 

PS:

Vzpomínka z Indie: asi druhý den po příletu jsme zašli s kolegy do jedné restaurace. Při dopíjení druhého piva jsem si už připadala dost opilá, stejně jako přítel, který byl ale tou dobou už u pátého. Posléze jsme zjistili, že to, co pijeme má 9% (což je vlastně dvákrát tolik co v Čechách). Rychle jsme zpomalili a pro příště jsme byli poučeni.

Mnozí si řeknou, že jsme aspoň ušetřili, to je ale velká mýlka. Jedna 0,5l tam vyšla na cca 150,- Kč.

Jak na Novej, tak (přesně tak snad ne) po celej

Rok zpátky jsem bydlela v Indii přesně tři měsíce. A už jsem nadávala. Všechno bylo špatně. No a protože je za plotem je tráva vždycky zelenější, tak jsme se s Novým rokem posunuli do Vietnamu. Teda, já zatím ne, partner.

Vietnam jsme si představovali jako ráj (ani do Indie jsme se nepodívali před tím než jsme se tam přestěhovali) a mělo to tak být od začátku do konce.

Jenže.

Přítel měl letenku na 29.12. a 30.12. si už měl nacpávat pupek a vytáčet mě fotkami, ale to by to nesměla podělat paní s vízy, přítel s jejich kontrolou a ta slečna, co je kontroluje u gatu spolu letenkami. Můj drahý měl totiž víza až od 1.1.2018. a přišlo se na to až v Istanbulu (kde ho nechtěli kvůli navazující letence pustit z letiště).

Dopadlo to nakonec tak, že si vydupal cestu přes turky ven a mě bombardoval docela zajímavými zprávami, které mě velmi zarmoutily. Pak mě zarmoutilo i to, že jejich čtení na zadním sedadle UBERu, mi připomnělo, kolik jsem toho za celej večer vypila. Řidič byl posléze asi taky zarmoucen, když zmerčil ve zpětným zrcátku můj stav.

Co bylo, bylo. Zarmoucený večer skončil a nechtěný víkend v Istanbulu byl prej ok.

Není nic, co by phočka v Saigonu za 30,- Kč nevyléčila.