Rok zpátky jsem bydlela v Indii přesně tři měsíce. A už jsem nadávala. Všechno bylo špatně. No a protože je za plotem je tráva vždycky zelenější, tak jsme se s Novým rokem posunuli do Vietnamu. Teda, já zatím ne, partner.
Vietnam jsme si představovali jako ráj (ani do Indie jsme se nepodívali před tím než jsme se tam přestěhovali) a mělo to tak být od začátku do konce.
Jenže.
Přítel měl letenku na 29.12. a 30.12. si už měl nacpávat pupek a vytáčet mě fotkami, ale to by to nesměla podělat paní s vízy, přítel s jejich kontrolou a ta slečna, co je kontroluje u gatu spolu letenkami. Můj drahý měl totiž víza až od 1.1.2018. a přišlo se na to až v Istanbulu (kde ho nechtěli kvůli navazující letence pustit z letiště).
Dopadlo to nakonec tak, že si vydupal cestu přes turky ven a mě bombardoval docela zajímavými zprávami, které mě velmi zarmoutily. Pak mě zarmoutilo i to, že jejich čtení na zadním sedadle UBERu, mi připomnělo, kolik jsem toho za celej večer vypila. Řidič byl posléze asi taky zarmoucen, když zmerčil ve zpětným zrcátku můj stav.
Co bylo, bylo. Zarmoucený večer skončil a nechtěný víkend v Istanbulu byl prej ok.
Není nic, co by phočka v Saigonu za 30,- Kč nevyléčila.
na skok na phocko 